Barvínek

Jen tak od stolu by se možná dalo spekulovat, že barvínek je rostlina dříve používaná k barvení, a proto že má toto jméno. Ne, barvínek není a nikdy nebyl takzvaná barvířská rostlina. Druhé vysvětlení lépe odpovídá skutečnosti. Rostlině z čeledi toješťovitých, latinským jménem Vinca minor, jinak česky také zvané brčál, se asi říká barvínek, protože je stálezelená, na zimu neopadá, drží si svou barvu. Ne ani z této, tentokrát pravdivé skutečnosti jméno barvínku nevzniklo, to jen přispělo ke konečné podobě výrazu, jehož původ se slovem barva nemá nic společného. Ale i kdyby krásně český znějící barvínek bylo od slova barva, nešlo by i o české slovo, protože výraz barva, jak jsem tady o tom už jednou mluvil, není český, ale původem německý, přesně řečeno z hornoněmeckého předchůdce němčiny. V dnešní němčině je barva Farbe.

Michal Novotný

Takže už si konečně povězme, kde se slovo barvínek vzalo. V latině. Tam se brčálu říkalo pervinca, což je buď ze slovesa vincire, vázat, protože stonky barvínku jsou ohebné a používaly se jako provázky, nebo z vincere, vítězit, což by souviselo se zmíněnou stálezeleností - barvínek jakoby vítězí nad zimou a neopadá, nemění barvu. Latinské pervinca se pak v němčině změnilo na Beerwinck a toto slovo naši předkové slyšeli nějak jako barvínek, což jim přišlo logické, když brčál nemění v zimě barvu. Slovo barvínek je pozoruhodné i tím, že v této podobě vzniklo v češtině a odtud se rozšířilo do polštiny, z ní do ukrajinštiny a nakonec obohatilo i ruštinu. Ještě mám trochu času na brčál. Toto další pojmenování barvínku na počátku obrození asi Jan Svatupluk Presl převzal z jihoslovanských jazyků. Srbsky se barvínku říká brčanova tráva a ve slovinštině se břečtanu říká brščél. My dnes slovo brčál používáme i jako označení zelenosti opravdu zelené a nemusí jít o rostliny; když je nám například špatně, můžeme zezelenat jako brčál.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz