Dědeček nás ovlivnil na celý život, říkají vnuci Bohumila Říhy

Maminka stála u okna a četla psaní od babičky z Koníkovic. Na konci bylo napsáno: Přivezte k nám Honzíka! Našemu dědovi i mně se po něm moc stýská. Vždyť u nás nebyl tak dlouho! Švestky na zahradě už načisto změkly a letní jablka padají. Nemá je kdo sbírat. Punťa běhá po návsi a očichává kluky, který z nich je Honzík. Kocour sedí na sloupku u našich vrátek a vyhlíží, jestli Honzík už přijíždí. Přivezte ho, kloučka, alespoň na několik dní!" Taky jste se teď dostali zpátky do dětství?

Honzíkova cesta je velká klasika a za poslední desetiletí ji četl snad každý malý školák. „I my jsme ji četli mockrát a já myslím, že přesně vím, proč má tahle knížka u dětí takový úspěch. Je to jedna z prvních knížek, které byly opravdu psané pro děti – dětským jazykem a o dětském světě. Ukazuje problémy dětí, které se nám dospělým zdají úplně nedůležité, ale pro děti jsou obrovské,“ přemýšlí Kateřina Skořepová.

S dědečkem ona i Vítek trávili hodně času. Když nepracoval, věnoval se hlavně jim. „Nepamatuju si, že by nám někdy předčítal z knížek, ale chodili jsme třeba na výstavy a na výlety a často mi vyprávěl o historii a o umění,“ vzpomíná Kateřina, která dnes pracuje jako výtvarnice. „Tenhle jeho vklad byl pro mě moc užitečný a ovlivnil mě na celý život.“ A Vít Majtás s tím souhlasí. Na dědečka, se kterým trávil čas hlavně v Poděbradech, dodnes rád vzpomíná.

Bohumil Říha na stromě|foto:Archiv rodiny Bohumila Říhy

Dědeček bral vnuky často na procházky – jejich častým revírem byla kolonáda, cesta podél Labe i poděbradské koupaliště. „Pamatuju si taly, že typickou ranní vůní našeho dětství byly liberecké párky. Dědeček si je rád vařil ke snídani, i když už mel různé zdravotní problémy. To pak vždycky říkal: To mi zase bude krásně špatně.“