Kovář Pavel Kverek tvaruje železo jako těsto. Řemeslo zdědil po dědovi a předává ho dál
Umělecký kovář Pavel Kverek z Kněžmostu u Mladé Boleslavi si se železem pohrává, jako by to byl kus modelíny. V příjemně vyhřáté kovárně se ohání těžkým kladivem, stejně jako jeho děda. Ze železa umí ukovat mříže i andělská křídla, která vydrží stovky let.
Výbava kovárny se ani po staletích příliš nezměnila. Nechybí zde výheň, kovadlina a kladivo. „Vy jistě znáte, že železo se musí kout, dokud je žhavé, takže tady se ta hláška narodila a ono to tak je,“ usmívá se kovář Pavel Kverek nad výhní, ze které lítají jiskry. V kleštích drží kus rozžhaveného železa. „Jakmile železo pokoříte, tak z něj máte vánoční těsto a můžete si s ním dělat, co chcete. Jak vychladne, vrátí se mu pevnost a vy vítězíte. Pak jsou z něho mříže, které nikdo nepřekoná.“
Řemeslo má Pavel Kverek v krvi. Kovářem byl totiž už jeho dědeček a jeho syn Tomáš převzal rodinnou tradici a věnuje se uměleckému kovářství a podkovařině. Na některých projektech pracují otec a syn společně. „Protože jsme kdysi vymysleli první rodinný kovaný Betlém, tak ho každý rok doplňujem,“ říká Pavel Kverek a ukazuje další zakázku, na které právě pracuje. Křehký výjev s Ježíškem a andělem působí překvapivě lehce.
Kromě mříží na zakázku i drobnějších dekorativních předmětů, opravuje také kapličky. Umělecký kovář Pavel Kverek je prý rád, že není pekařem, kterému jeho výrobek hned někdo sní. Kované postavy z Betlémů nás všechny nejspíš přežijí a lidé se z nich budou radovat i za sto let.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
