Manželé Albrechtovi: Doteky jsou důležité i po 60 letech
V příběhu Jany a Františka Albrechtových hrál velkou roli osud. Tolikrát se vedle sebe míjeli, až je konečně svedl dohromady. Mohl za to fleret a láska k šermu.
Jana a František Albrechtovi jsou spolu už 60 let. Žijí v krásné staré chaloupce uprostřed Častolovic. Dnes je oběma 85 let. František sice hůř chodí, ale srdce a duši má stále mladé. Jana je energie sama.
„Znali jsme se ze střední školy. František byl sportsman, gymnasta a taky šermíř. Já pro tělocvik zájem příliš nejevila. Po maturitě šel studovat tělocvik a ruštinu, já zase ruštinu a češtinu, ale nikdy jsme se na škole nepotkali. On bydlel na privátu u tety, já na koleji,“ vypráví Jana.
Z obou se stali středoškolští učitelé. Dostali se i na stejnou školu, ale František až o rok později. Ani tam se však nedali dohromady.
Osudový se stal šerm
Jana se zajímala o ochotnické divadlo a navštěvovala kurz amatérských režisérů. „Tam nám kladli na srdce, že potřebujeme umět pohybově zvládnout své amatérské herce a k tomu budeme potřebovat základy šermu.“
Janě tehdy vytanulo na mysli, že se František závodně ohání fleretem, a tak ho ve škole požádala, zda by u něj nemohla brát hodiny šermu. „Šerm mě bavil, šermoval i můj tatínek,“ říká František. Tehdy se konečně více poznali. „Jana byla pořád veselá, komunikativní, pilná, spojovala lidi a my se taky spojili. Zalíbila se mi.“
„On mě neustále cepoval, byla jsem zpocená, neustále mě vracel. Já se snažila, chtěla jsem se mu zalíbit. Ale chtěla jsem udělat i ten kurz.“
První rande proběhlo u Františkova oblíbeného splavu. Byl i výborný plavec a jezdil vodu. „Všechno mě učil, nikdy jsem na kánoi neseděla. A z šermu už jsem byla zvyklá na jeho povely.“
Další rok spolu jeli jako vedoucí na pionýrský tábor. „Bylo nám už dvacet pět a na táboře jsme si řekli, že se vezmeme,“ líčí Jana.
VIZITKA
Datum svatby: 21. července 1964
Kde: na radnici. František přijel stopem
Hostina: nebyla, šli na guláš
Děti: 2
Svatba byla netradiční a rychlá. Zařídili si ji přes komunální podnik. František dokonce i netradičně udělal v obřadní síni salto. „Asi z bujnosti. Dělal jsem gymnastiku a kde to šlo, tam jsem dělal nějaké skoky a stojky,“ vzpomíná s úsměvem.
„O svatební noci jsme zbořili stan i s podsádkou,“ smějí se. Do roka se narodila dcera a o dva roky později syn.
Slzy roku 1968
Když jim bylo třicet, prožili bouřlivý rok 1968. Jana se nebála veřejně projevit svůj nesouhlas a nesla následky. Vyhodili ji z práce a jejich dcera nemohla studovat. Dokonce byla nucena odejít na internát, aby rodina negativně neovlivňovala její výchovu.
„František mi byl velmi nápomocný, byl se za mě i přimluvit – za mými zády. Možná i proto, že mě potrestali vyhazovem, tak jeho už nechali být. Nakonec díky němu hoši vyhrávali závody, takže ředitel ho nechtěl ztratit.“
Těšit je víc, než být utěšován. Dávat je víc, než brát. Milovat je víc, než být milován.
Vítězslav Nezval
Jana se musela spoléhat sama na sebe. „Pokud jsem brečela, a to jsem brečela, tak vždycky tajně. Teď to vlastně říkám poprvé. Nechtěla jsem tím obtěžovat. František je velmi citlivý. Jsem ze statku a otec mi vždycky říkal: nesmíš plakat, nesmíš si stýskat, svět chce činy.“
Díky divadlu našla po osmi měsících hledání útočiště v závodním klubu jako metodička. „Tehdejší vedoucí mě viděl vést režii jedné hry a na to konto mě angažoval. Musel se za mě ale zaručit.“
Doteky jsou důležité i po 60 letech
Málokdo může říct, že svou lásku zná tak dlouho. „Samozřejmě, že v tomto věku mluvíme i o smrti. Život jsme měli tak pestrý a naplněný, že se ani nebojíme. Ale až to přijde, tak bychom si přáli odejít společně. Ten strach, když přece jen přijde, je potřeba odhánět. Strach oslabuje a nic si s tím nepomůžete,“ myslí si Jana.
„Dala mi mnoho věcí. Naučila mě, jak se zamyslet a konfrontovat se s nějakými věcmi,“ říká František. „Je to pořád děvče do nepohody. Všechno, co jsme prožili, bylo báječný. Chtěli bychom ještě chvíli spolu vydržet.“
Podle nich každý den přináší něco trochu jiného a oni se těší na ty drobné radosti. „Třeba nové setkání s lidmi nebo slyšíme nový pořad. Každý den si povídáme u snídaně,“ je spokojená Jana.
K jejich životu pořád patří doteky. „Jana má ráda pohlazení po vlasech a po rukou. Každý den si dáme pusu.“ „Ta láska se snad ani popsat nedá, to je takový pocit, jako když je to kus mě. Velmi ji v tomto věku prožíváme. Až teď mi říká, že je rád, že mě má, že si mě vybral a nechal. A to je po 60 letech docela príma.“
Co zažili na své první vodě? Jak uspěli v manželském testu? Už před 60 lety na kurzu režie potkala Jana průvodkyni našeho pořadu Carmen Mayerovou – vzpomněla si i Carmen? Poslechněte si další příběh už diamantového manželského páru v pořadu Zlatá láska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka