Jako desetiletý kluk jsem některou hudbu nesnášel, dnes se nad ní často i rozplývám, připouští diskžokej Martin Hrdinka

„Jsem ročník 1966 a když mi bylo asi deset let, tak jsem kvůli fotbalovým tréninkům musel spávat u babičky s dědou. A ti se často dívali na televizní hudební pořady, které jsem jako kluk logicky nesnášel. Třeba Simonovou s Chladilem S kamarádem Michaelem Viktoříkem jsme poslouchali jinou hudbu a dokonce jsme si chodili na burzu kupovat desky a kazety. A ty jsme pak přehrávali kamarádům za peníze, abychom měli na další nákupy,“ vzpomíná Martin Hrdinka na svá první setkání s převážně zahraniční hudbou.

Dnešní mladá generace si už asi nedovede představit, jak komplikované v 70. letech bylo se dostat nejenom k nosičům s hudbou, ale také k zařízením na jejich přehrání. „Měl jsem stereo zesilovač, ale měl jsem k němu nejdřív jen jednu reprobednu. A až když jsem mohl připojit i druhou, tak jsem si mohl konečně poslechnout The Dark Side of the Moon od milovaných Pink Floyd a poprvé jsem slyšel, jak tam peníze padají nejdřív do jedné strany a pak do druhé strany,“ rozplývá se nad letitou vzpomínkou Martin Hrdinka. „To byla úplná změna mého vnímání hudby,“ dodává.

Pavel Vítek a Martin Hrdinka|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Hudební vkus Martina Hrdinky se po pubertě změnil. K oblíbeným kapelám vzal postupně na milost další. „My jsme totiž šli cestou nenávisti k tomu, co mají ostatní rádi. Takže když měli jiní rádi Beatles, tak my jsme je nenáviděli a poslouchali jsme Kiss. Pak jsem ale zjistil, že muzika je dobrá od obou kapel,“ popisuje Martin Hrdinka. Přiznává, že teď má rád i hudbou, kterou kdysi preferovali jeho prarodiče a on ji jako malý chlapec odmítal. „Dneska se nad některými písničkami doslova rozplývám,“ připouští populární diskžokej.

Proč některé desky produkoval pod pseudonymy? Jak se jeho muzikál dostal až na velká pódia v Jižní Koreji? A kde se na něm vzaly zlaté třpytky z kostýmu Pavla Vítka? Nejen to se od Martina Hrdinky dozvíte při poslechu celého pořadu.