Přivést na svět nový život je adrenalin a pro mě něco nepopsatelného, říká porodní asistentka
Simona Panochová je teprve 25letá porodní asistentka z pražského Podolí. Rukama jí už ale prošlo víc než 100 miminek. Porodní asistentky stojí u významného životního okamžiku, které ženy málokdy zapomínají — a to s respektem, porozuměním a laskavostí. Co všechno profese obnáší a proč je její role nenahraditelná?
„Když vidím tu radost a jak mi maminky děkujou... Mám slzy v očích, protože si říkám, že tu práci asi fakt odvádím dobře,“ svěřuje se Simona Panochová. Právě přivedla na svět malého Toníčka. „Mám se skvěle a ještě jednou vám chci poděkovat za asistenci, protože bez vás bych to určitě nedala. Pořád vás mám jako hvězdu toho porodu, nikdy jsem si neuvědomila, jak ta pozice je důležitá," líčí dojatá čerstvá maminka Toníčka.
Simona Panochová na své rodičky myslí. „Zpětně si ty porody přehrávám. U maminky Toníčka jsem věděla, že to zvládne.“
Denní dvanáctihodinová služba porodní asistentce začíná v 6:30 ráno a během dne má na starosti hned několik rodiček najednou. Na ranní službu přichází v 6:10, pozdraví se s kolegyněmi a předají informace. „Mojí úlohou je i pochytit, co mi kolegyně předává, zajímám se o to, jaký měla rodička monitory, potom se o ni starám po psychické stránce. Snažíme se jí to zpříjemnit."
Porodních asistentek je v Ústavu pro péči o matku a dítě při denní službě dohromady pět. Každá má na starosti své maminky, některá se věnuje jen novorozencům, další zase přijímá nové akutní pacientky. Společné ale mají to, že se snaží co nejlaskavěji doprovodit rodičky do zdárného cíle – tedy k porodu zdravého miminka.
„Porodní asistentka není jen tak nějaké povolání. Někdy je to pěknej adrenalin, je to náročný po psychický i fyzický stránce. Máme na starosti tři boxy. Zažila jsem, že byly plný a obíhat ty ženy, protože jim chceme dávat stoprocentní péči, je opravdu náročné a někdy mně trhá srdce to, že nemůžu všem dát péči, jakou bych chtěla. Ale potom odcházím z práce naplněná, že jsem přivedla na svět to nový zrození.“
Ženy se jí hodně ptají, jaké to je být porodní asistentkou a jak se jednou těší na svůj vlastní porod. „Tak jsou tam strachy, protože vím, co to obnáší, ale pro mě je to takový nepopsatelný. Pro mě je velká radost přivést ten nový život na svět a celkově potom vidět tu radost rodičů. Vidět ty slzy štěstí je něco nepopsatelnýho."
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
