Vít Olmer - režisér
14. červen 2011
Tandem
Hostem Tandemu Jana Rosáka byl režisér Vít Olmer. Prozradil, co dělal v posledních letech, zda při práci na dokumentu o Janu Werichovi objevil něco nového a do jakého časopisu píše fejetony.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
U rozhlasových přijímačů vás všechny vítá Jan Rosák. Tandem stojí na startu, stačí jenom šlápnout do pedálů. Dneska tak se mnou učiní muž, který začal svou profesní kariéru v 60. letech a podle svých vlastních slov je, cituji, pořád stejný, tedy impulsivní, maniodepresivní, společenskými zvraty otřískaný, ale boj nikdy nevzdávající starý wrestler. Pozvání do tandemu přijal režisér Vít Olmer. Já tě vítám, Vítku, ahoj.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Dobrý den, ahoj.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hned po písničce se tě zeptám, co se za dobu, kdy jsme se neviděli, stalo nového.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vítek Olmer se usmíval při tom, při té charakteristice, ale to já jsem tě opravdu jenom citoval.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ne, tak to je krásný, protože wrestler, to je můj oblíbenej film, takže když jsi mě nazval wrestlerem, tak jsi mi vysloužil obrovskou lichotku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No prosím tě, tak mimochodem, ty jsi boj nikdy nevzdávající, tak co zdravíčko, jak to vypadá?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, my jsme se naposledy viděli asi před 5 lety, to jsem byl vlastně po té transplantaci, dvojité transplantaci ledviny a jater. No a musím říct, že od tý doby to drží docela, zaplaťpánbůh, musím zaťukat. Tak samozřejmě člověk chodí jednou měsíčně na kontrolu a tak vždycky pozoruju toho doktora, jak kouká na ten displej, že jo, a vždycky tak těch několik vteřin, než řekne: Je to dobrý, je to dobrý. Takže vždycky člověk má takovej ten trošku strach, no. Ale zaplaťpánbůh, funguje to, můžu fungovat jako normální lidi, dobrý, zaplaťpánbůh. Kéž by to vydrželo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak ty nikdy nefunguješ nikdy jako normální lidi, ty prostě vždycky musíš dělat něco mimořádnýho. Tak co, prosím tě, za tu dobu jsi zvládnul?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, tak celej můj život jsou veliký zvraty, že jo, to je vždycky nahoru, dolů, ale to už se, to už jiný nebude. Já si myslím, že už s tímhle tím to doklepu do konce života. No, od tý doby, co jsme se neviděli, tak já jsem točil vlastně pro Českou televizi víceméně dokumenty, s těma byly taky trošku problémy. Natočil jsem takovej, myslím docela zajímavej dokument, kterej se původně jmenoval Sedm statečných, potom Bez bázně a bylo to o práci investigativních novinářů. Tak s tím byl trošku problém, jako že to bylo opravdu jako naplno. Já vždycky, když dělám nějaký téma, tak se do toho ponořím naplno a ono tady v tý zemi přeci jenom se jako naplno úplně nemůže, vždycky se to musí tak trošku uladit.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nerad děláš kompromisy, viď?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Nerad dělám kompromisy, takže potom si to ale slíznu. A pak jsem dělal dokonce i jeden film Jak se stát kyborgem, kterej dokonce dostal mezinárodní cenu těch filmů. No, nicméně samozřejmě moje doména jsou hraný filmy. Teď po letech se zase stalo, že jsem v televizi dostal zajímavou nabídku natočit film Vůně kávy. Je to takový psychologický příběh stárnoucího spisovatele, který se zamiluje do mladé dívky. Paradoxní je, že něco podobnýho jsem kdysi chtěl točit podle Párala, ten měl podobný příběh, no, ale místo toho jsem musel točit Playgirls, což mi potom omlátili kritici strašně o hlavu, ale já chtěl dělat právě tenhle ten krásnej film, lidskej, prostě něco, jako jsem točil kdysi Jako jed. Ale protože byla taková komerční doba, že, prostě zlatokopecká, tak jsem dělal Playgirls. No a teď po dlouhejch letech zas můžu dělat něco, co mi sedí, psychologickej, jemnej, humornej, lidskej film.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Sám sis ho napsal?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ne, ne, ne, je to, napsala to Malgorzata Ebel, polsko-česká spisovatelka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale kromě toho děláš věc, která je taková, řekl bych, že jsi na to hodně pyšnej, taková dost zásadní. Dokument o Janu Werichovi, viď?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ano, Česká televize mi umožnila, taky s tím byly problémy, ale teď si myslím, že v Český televizi nastaly určitý zlepšení, že se tam vyměnili některý lidi a umožnili mi dělat látku mého srdce. A je to hodinový dokument Hledání Jana Wericha, jak to vzniklo. Já jsem Wericha potkával kdysi, protože jsem bydlel na Hradčanském náměstí a on na Malé Straně, tak jsme se potkávali, ale to bylo smutný, protože on byl velice nemocnej a hlavně nemohl nic dělat, nemohl psát, nemohl publikovat, nemohl hrát a tak dále. A já jsem s ním natočil vlastně poslední rozhovor pro televizi, pro Slovenskou televizi, protože Česká se nedovážila, a byl to 10minutový rozhovor do medailonku pořadu Račte vstúpiť. No a tenhle ten dokumentíček z roku 1977 se ztratil a teď se zase našel v tý Bratislavě. A my jsme si vymysleli takovou věc, že putujeme, půjčili jsme si auto, tranzit, to jsme polepili nápisama, citátama z Jana Wericha, s jeho obrázkem a putujeme po vlastech českejch a já oslovuju vlastně lidi z nejrůznějších profesí, z nejrůznějších prostě vrstev a ptám se jich na to: Do jaký míry jsou pro ně ty myšlenky Wericha aktuální, jo. Ony jsou to nádherný věci, ty citáty, který máme na autě napsaný, třeba "Lidská paměť je také bludiště, moc věcí se tam ztratí", "Civilizace není dobrá, když je bez kultury", "Přirozeností člověka je hledání radosti", "Humor je boj s lidskou blbostí, v tomto boji nemůžeme vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat", anebo "Kde blb, tam jde bezpečno". Je zajímavý, jak úžasně na to lidi reagujou. Já jsem překvapenej, i ti mladí a rozpovídaj se prostě a tak dále. Čili je to vlastně taková, není to pomník Wericha, ale je to taková aktualizace.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je dnes režisér Vít Olmer a já si myslím, že to, co jsme tady nakousli, nebo respektive, co ty jsi, Vítku, nakousnul, to znamená téma takového dokumentu ... Dá se říct, že to je dokument o Janu Werichovi?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Je to hodinový dokument Hledání Jana Wericha.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to si myslím, že zaslouží trošičku jaksi hlubšího rozboru, protože mě docela zajímá, jestlipak jsi při tom hledání Jana Wericha našel taky něco úplně novýho, nějakou skutečnost, kterou do tý doby nikdo nevěděl?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Pro mě jedna z takových věcí, které mě opravdu vzaly, my jsme navštívili Velhartice, kde on měl teda tu svoji chalupu a která patří vlastně potomkům, což je vnučka Fanča, ale ta už má dceru, pravnučku, který je 13 let Jana, tak s tou jsem tam dělal takovej rozhovor, bylo to strašně takový dojemný, protože jsem se tak na ni díval a určitý rysy i v tom obličeji jsem jako tam nacházel. A oni teda žijou v Curychu a tu chalupu si držej. Ale tam bylo krásný, že já jsem se jí ptal: No a co jako děláš, nebo budeš dělat? A ona říkala, že chce bejt patoložka, ale že taky píše pohádky. A já říkám: A o čem píšeš pohádky? No o dracích. A maminka říkala, že mám talent po dědečkovi. Tak jsem si říkal, to je takový krásný, jak se to prostě po těch kolenech, jo jaksi, jak ten talent ... No a samozřejmě, tak když jsem si tam procházel tím domem a viděl jsem tu jeho pracovnu, tak mě tak jako zamrazilo v zádech.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestlipak ta holčička, holčička, tak už mladá dáma 13letá, jestlipak si uvědomuje, kdo to vlastně ten dědeček byl?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Samozřejmě ho nezažila, že jo, ale je zajímavý, a to se netýká jenom jí, ale my jsme třeba točili ve škole Jana Wericha, základní škole Jana Wericha v Řepích, to jsem nevěděl. Já jsem tam přišel, tam je úžasná atmosféra, tam skutečně se vznáší duch toho Jana Wericha. Je to teda díky tý paní ředitelce a těm učitelkám, oni prostě vystřihují, dělají koláže Jana Wericha, oni se učej jeho básničky, hrajou si jeho scénky. Tam zahráli mi z Hej, rup scénku, ti dva žáci. A co mě úplně vzalo, když ty malinký děti zazpívaly, a to chci dát na konec toho filmu, zazpívaly tu jeho slavnou písničku Štěně, jo. A tam jsem viděl, když jsem s těma dětma hovořil, že i pro ně pořád ten Werich jakoby něco znamenal, jo. Samozřejmě byly trošku poučenější, než třeba některý jiný, ale s tímhle jsem se setkal všude. A my jsme třeba točili v Chomutově, my jsme točili v Kadani, my jsme točili třeba Romy, jo a nevěřil bys tomu, že i tam třeba ta sociální pracovnice věděla o Werichovi, protože on měl ohromný sociální cítění, že jo, protože on si zažil peklo, že jo, a jsou známý ty jeho věty, že nejhorší pro člověka je, když nemůže pracovat, že jo, a to on si zažil, on velice trpěl. Točili jsme, kde se dává podpora, že jo, tak jsem mluvil se zaměstnanýma a taky velice, velice citovali, dokonce tam jeden říkal jeho verše a tak dále. To jsou prostě neuvěřitelný věci.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já vím, že ses nevyhnul ani takové z různých stran diskutované a různě nahlížené stránce jeho osobnosti, a to byl ten nešťastný podpis, v uvozovkách, podpis anticharty, ke kterému asi pravděpodobně ani nedošlo.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ano, já jsem se na tohle to ptal v rodině a rodina mi řekla toto, že on šel do toho Národního divadla, už byl napůl hluchej a byl velice nemocnej, šel tam, podepsal se na prezenční listinu. Když zjistil další den, nebo potom, že vlastně to bylo zneužito jako podpis, tak volal ministrovi vnitra, což byl tenkrát Obzina a žádal, aby byl prostě z toho vymazán, že s tím nemá nic společného. Bylo mu řečeno, že ne, a to, co jsem nevěděl nikdy a co mě vzalo, velice vzalo, že řekla ta Fanča, že on doma plakal, když prostě věděl, že se s tím nedá nic dělat. Málo lidí tohle to ví a já, když čtu potom články některých mladých historiků nebo některých mladých lidí, kteří ho odsuzují za to, tak si vždycky na tohle to vzpomenu. Nevím, co by ty lidi dělali v tý době na jeho místě.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Osobnost Víta Olmera je taková složená z několika, řekl bych, uměleckých kvádrů. Tak samozřejmě především jsi byl herec, dneska jsi ovšem režisér, jsi taky scénárista, taky píšeš, taky učíš a učíš na FAMU. Režii, předpokládám?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Docela mě zajímá, jestlipak někdy při tom učení jaksi zavzpomínáš na ty, kteří tobě byli třeba předobrazem a takovým vzorem, na režiséry, jinými slovy, zkus mi teď předestřít nějakou osobnost, ke které ty vzhlížíš jako režisér?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, já bych, myslím si, že ta otázka FAMU, že je velmi zajímavá. Já jsem tam nastoupil před 3 rokama a úžasně mě to nadchlo, jo, protože mě to nabilo, octnout se mezi mladejma lidma, že jo, to si člověk prostě užije najednou, a tak se mi to velice líbilo a myslím si, že jsem, ... žena mi vždycky říkala: Ty se vracíš domů z tý školky úplně prostě takovej nabuzenej, takovej jinej člověk, omládlej. No, má to i svoje ovšem zápory, jak jsem tam pobýval dýl, ta mladá generace je trošku taková zvláštní. Já si myslím, samozřejmě jsou tam vynikající talenty, ale jinak se trošičku bojím několika věcí. Za prvé, mě trošku překvapuje, že ti mladí jsou hodně apolitický, že je to nezajímá, že je nezajímá politika, potom třeba to, co vidím, oni jsou technicky velmi zdatní, oni dneska umí všichni stříhat, to, co my jsme neuměli, oni uměj točit, oni bez problémů uměj řeči taky, protože jezděj ven a tak dále. Ale myslím si, že trošku chybí jako myšlenka, chybí o čem. Takže vidíme velmi dokonale technicky udělané filmy, ale nemaj tu myšlenku, jo. Právě 60. léta byly v tom, že opravdu tady bylo o čem hovořit, a proto taky jsme oslovili, proto ta generace filmařská oslovila ten svět. Kdežto my dneska ten svět absolutně neoslovujeme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kdo je z tý generace těch 60. let, té zlaté vlny české pro tebe ...
Vít OLMER, režisér
--------------------
Hned můžu jmenovat 2 kolegy, s kterýma vlastně sedíme na katedře režie, a to je paní Chytilová a Honza Němec, že jo, který vlastně patřili mezi ty špičky. A je zajímavý, že ten Honza Němec, kterej už má určitej věk, že vlastně v tom, jak pracuje experimentálně, tak daleko předčí tyhle ty mladý lidi ještě. Je to zajímavý. A když se dívám na starší filmy Chytilový, tak vidím, jak byly úžasně, jak jsou moderní a jak vlastně vůbec nezestárly. No, ale ještě, abych se vrátil k těm posluchačům, takže tohle to mi trošku vadí, ta apolitičnost, která mě rozčiluje. Já taky si kolikrát říkám, že se nebudu už o politiku zajímat, to Werich tam taky psal v tý korespondenci s Voskovcem, ale já už prostě nečtu noviny, vypínám rádio a tak dále, vydržím to pár dní a pak zase už mi zvědavost nedá a zas to pustím a zase už musím remcat. No a ony jsou takový trošku apolitický. Já teda doufám, že se snad změněj, protože tady je potřeba v tom státě udělat určité změny. A jestliže ti mladí lidi to neudělaj, tak kdo to udělá za ně, že jo. No a pak trošku mi vadí, že určitá nedovzdělanost je tady. Ale já si myslím, že to je ještě dějství našeho školství, který je, jak víme oba dva dobře, na strašlivý úrovni, ačkoliv za první republiky patřilo mezi nejlepší na světě. Jo, takže já když čtu potom scénáře posluchače druhýho ročníku a jsou tam 3 hrubky na půl stránky, jo, tak si říkám, tak to by asi, to by asi nemělo bejt.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je před námi návštěva galerie klasiků českého humoru. A jestliže tady s Vítkem Olmerem už delší dobu povídáme o Janu Werichovi, respektive on o něm tak hezky mluví, tak myslím si, že ten výběr je docela jasný. Prostě bude to Jan Werich, to už je hotová věc, ale teď ještě, ve které poloze, co si dáme?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, já ti řeknu takovou zajímavou věc, my taky do toho filmu jsme dělali rozhovor s jedním právníkem, a jestli o tom nevíš, tak Werich vystudoval vlastně práva.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nevystudoval, nedostudoval.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Nedostudoval, ale studoval je. A bylo mu to dobrý, protože potom, když psal takový ty dopisy třeba tomu ministrovi vnitra a tak dále, tak používal paragrafy a tak dále a ty dopisy byly perfektně napsaný. No nic, ale když jsem mluvil s tím právníkem, tak ten říkal, že je dobře, že je nevystudoval, protože právníků je spousta, ale humoristů málo. A ten, tenhle ten právník řekl jednu zajímavou věc, že za svýho mládí, že žili, celá ta generace, že si pouštěli ty dialogy s tím Horníčkem. A já jsem si vzpomněl, že když jsem byl na divadelní fakultě, která mě hrubě nebavila, protože to bylo za toho strašnýho totáče, tak jsme si, abysme to přežili, tak se spolužákáma Olivou a Frantou Němcem jsme si furt donekonečna pouštěli ty předscény Werichovy, Horníčkovy, uměli jsme je nazpaměť. A když nám bylo nejhůř, tak jsme se vždycky tím jako bavili.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
I když ti není nejhůř, tak ti to rád pustím.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Pusť.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Další z kamínků do té mozaiky, kterou skládám tady teď o mém hostovi v Tandemu Vítkovi Olmerovi, je psaní. Ty jsi publicista. Jaký téma tě nejvíc bere? Já vím, že tebe nenechává chladným samozřejmě politika. Musím říct, že tě obdivuju, že se opravdu nebojíš říct věci, nazvat věci pravými jmény. Ale co teď tě nejvíc bere?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Já samozřejmě s tou politikou, když se k tomu vracíme, že jo, já, jak už jsem říkal, já bych se politice nejradši vyhnul, ale prostě mi to nedá. Potom mě vždycky něco naštve, tak sednu a napíšu fejeton, většinou píšu do časopisu Pražan, kde je tisknou v takové formě, jak já je napíšu, což už dneska je docela výjimka, protože jak víme, tak je veliká cenzura všude. No, ale píšu samozřejmě jiné věci, snažím se psát ... Fejetony, to je vlastně, fejetony, sloupky, to je takové, to píšu nejradši, jo. Napsal jsem vlastně knížku fejetonů Nač se bát Frankensteinů a chtěl bych se tady pochlubit, že se knížka dostala k Milanu Kunderovi, s nímž jsem se kdysi znával z FAMU a Milan Kundera mi telefonoval z Paříže a půl hodiny se mnou mluvil. Já si myslím, že to je takový jako opravdu potěšující ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je hezký. On jen tak s někým nemluví.
Vít OLMER, režisér
--------------------
To on jen tak s někým nemluví a vůbec bych ještě, když mluvíme o Kunderovi, tak je strašlivý a je to typický pro Čechy, že my máme takovýhle ho velikána a tady sotva Čech dočetl malou zmínku, že vlastně on dostal se do tý party GT a tyhle ty, vlastně žije ve Francii, kam nejvíc spisovatel se může dostat, do tady tý největší knižnice, že jo, těchhle těch velikánů. A teď třeba můj syn, který studuje francouzský lyceum, tak říkal, že v Le Monde je prostě na titulní stránce o něm článek a jeho přínos k Evropě. A kde se to tady dočtete? Čteme kdejakou kravinu prostě na internetu a tohle tu prostě není, jo. To bohužel v tomto národě je strašný. No nic, abych se vrátil k tomu psaní. Takže mě strašně baví psát tyhle ty drobnosti, reagovat a pokud možno s humorem. Mým vzorem je třeba Zoščenko nebo Saroyan a tak dále. Bohužel dneska nikdo skoro nečte, že jo. Nicméně to píšu s velikou chutí. Teď třeba mám hned téma na fejeton - tenis, že, ty jsi taky tenista, takže jsi zbystřil, tady vidím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jo, to jo.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Tak já ten tenis, samozřejmě už mě po tom bolí celý tělo, nicméně tuhle jsme nastoupili se svým spolužákem, vrstevníkem proti dvoum synům, jednomu je 30, jednomu 19 a já jsem říkal: Pánové, uvědomte si, že nám dohromady je 140. On ještě ten můj spolužák, jak se blížil, tak kulhal, protože mu vyměnili kyčli, já 2 orgány vyměněný. No, nastoupili jsme a smetli jsme je, protože přeci jenom trošku on sice k těm míčům dobíhal, já taky jsem se šetřil, ale trošku v tý ruce jsme to měli. Oni byli naštvaní ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale dá se říct, že vy 2 jste hráli jako vyměnění.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Hráli jsme jako vyměnění. Ale ještě, to je další věc, že jsme vždycky mezi těma fiftýnama, protože jsme se dlouho neviděli, jsme ještě říkali vždycky: A pamatuješ na toho spolužáka? Jé, ten je mrtvej. A co tamta krásná holka? Jé, ta je někde v Austrálii ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To ti mladí ...
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, ten lítal v tom ultralightu a spadnul, jo. A teď jsme jako starci vzpomínali vždycky mezi těma fiftýnama, jo, to bylo 30:15, 40:15, jo, pak jsme si sedli na lavičku, že chvilku oddychovali a zase jsme zavzpomínali. Tak si myslím, že z toho bude takovej hezkej fejetoneček snad.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a co takhle napsat nějakej scénář veselýho filmu, to tě neláká?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, to samozřejmě, protože by v Český televizi mi utrhli ruce, nejsou, komedie nejsou. No, tak ono taky doba tomu moc nesvědčí. Ale samozřejmě, že bych chtěl. Mám jeden krásnej scénář, kterej bych chtěl dělat, Lehká jako dech, ale to je spíš taková, to není moc veselý, to je problematika tý bulimie a těchhle těch věcí. Napsala to velmi šikovná mladá holka z FAMU a snad se bude v Český televizi dělat, takže uvidíme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To by bylo fajn.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Když má někdo třeba problémy, jako je měl určitě režisér Vítek Olmer se zdravím, tak určitě přivítá pomoc samozřejmě těch nejpovolanějších, to znamená doktorů. Ale teď, když tě, Vítku, vybídnu, abys zavzpomínal na důležité osoby nebo osobnosti tvého života a důležité momenty, taky chvíle, tak třeba kromě těch doktorů vzpomeneš i někoho jinýho, viď?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, myslíš ty, co mi pomohli, nebo ty, co mi trošku ublížili a srazili?
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Radši spíš ty, co ti pomohli.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ale ti, co mi málem pomohli do hrobu, tak ty byli už na základní škole, protože já jsem se vyznačoval tím, že jsem naprostej netalent na matematiku, ale tak zásadní, že asi v tom mozku je opravdu nějaká plocha prostě prázdná, jako bílý místo, jo. Takže když prostě se chtěl učitel matematiky pobavit, tak mě vyvolal k tabuli a celá třída se hodinu prostě lámala smíchy, jo. A já jsem z toho až koktal, jo. A můj teda syn trošičku to má po mě, jinak on je výtečnej. Umí 5 řečí a studuje francouzský lyceum. Ale tam prostě ta matematika ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je tam to bílý místo.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Tam prostě, s tím se nedá nic dělat. Takže tímhle já jsem nenáviděl školu, protože jsem tímhle tím trpěl. No, ale abych teď pokračoval k tomu, co bylo lepší, že jo, musím vzpomenout na svého profesora Elmara Klose, který mě učil na FAMU a který mi moc dal. To byl vzácnej člověk a taky si vypil kalich hořkosti po roce 1968. No a kdo mi pomohl? Častokrát mi pomohli lidi úplně třeba mimo obor, většinou v tom oboru, jak víš, lidi si spíš podřážej, se podrážej. No, pokud se týče toho zdraví, no, tak samozřejmě nemůžu zapomenout na 2 doktory, pana doktora Kleina a pana doktora Janouška, který mě vlastně operovali a zachránili mi život při té transplantaci. U toho doktora Kleina je pikantní věc, že když mě uspali, a to potom probudili, tak nade mnou najednou stál právě doktor Klein, s kterým jsem kdysi hrával tenis. On byl, on teda hrál závodně jako junior, syn režiséra Kleina. A já, jak jsem byl zblblej, protože tady to není jako v Americe, že si lehneš a přijdou doktoři, představí se, řeknou: Dobrý den, já jsem ten a ten, budu vás operovat, tady na to není čas, tady ti prostě prdnou tu narkózu a pak se probudíš a jsi rád, že jsi rád. A najednou nade mnou stál, jsem s ním hrával tenis a znal jsem ho z tenisu, a jak jsem byl zblblej, tak jsem říkal: Co tady děláš? On říká: Já jsem tě právě operoval. Tak já jsem zase zavřel oči a říkal jsem si: To už jsem asi někde, to už jsem asi někde v nebi, jo. A jako já strašně obdivuju tyhle ty lidi, protože to je 8 hodin operace. On potom si třeba na půl hodiny lehne, zase ordinuje a tohle to třeba je 3, 4 dny v kuse, jo. Takže pokud teď lékaři se jaksi bouřili, tak já jsem plně stál za nima, protože to je opravdu povolání, který není ani zaplacený a myslím si, že prostě by se s tím mělo něco dělat.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Při vybírání ukázek do televizního pořadu, jsem samozřejmě nemohl pominout skvělé filmy mého dnešního hosta Vítka Olmera a když jsem tak probíral se třeba Tankovým praporem, anebo jinými Jako jed a podobně, tak jsem si říkal, copak Vítek, čímpak nás překvapí zase? Tak co máš před sebou? Na co se těšíš?
Vít OLMER, režisér
--------------------
To je dobře, že jsi zmínil Tankový prapor, protože představ si, že je právě 20 let tomu, co tento film vzniknul.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A on pořád je takovej mladej docela.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ale hlavně se pořád hraje. Takže je to takový vlastně výročí a je pikantní věc, to jsem si vlastně teď uvědomil, že v tomhle tom filmu Vůně kávy, který budu točit pro televizi a na který se velmi těším, zas budou hrát hlavní role Simona Chytrová, moje žena a Lukáš Vaculík po 20 letech, jo, zas budou hrát vlastně dvojici mileneckou, jo. Což je takový vlastně pikantní po těch 20 letech, je to takový ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Je to takový zvláštní. Takže na tohle to se velice těším. Těším se na to, až budu stříhat toho Wericha, protože to je opravdu moje srdcová záležitost. A na co se ještě těším? No, já strašně čtu, prostě čím dál tím víc a nemůžu usnout bez čtení a často se vracím k autorům, kterým jsem kdysi třeba, ani jsem nestačil ještě tak porozumět, jako jak člověk stárne, když si vezmeš třeba, já nevím, Selingera nebo Hamingwaye anebo Saroyana, to je můj oblíbený autor, to je taková moje bible, že jo, tak to si vždycky před spaním tak čtu a tak si to užívám, nebo Zoščenko, že jo, nádherný, nádherný prostě humorný věci a tak dále. Takže to mě, to jsou takový moje bible před spaním, tihle ti autoři.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takhle si čte, natáčí a píše můj dnešní host Vítek Olmer. Moc ti děkuju za tvoji návštěvu. Přeju ti samozřejmě pevný zdraví, abys to všecko, co máš před sebou, zvládnul a budu se těšit na to, až se zase na obrazovce objeví něco, pod čím bude podepsán Vít Olmer. Díky, ahoj.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Děkuju. Ahoj, na shledanou.
Spustit audio
--------------------
U rozhlasových přijímačů vás všechny vítá Jan Rosák. Tandem stojí na startu, stačí jenom šlápnout do pedálů. Dneska tak se mnou učiní muž, který začal svou profesní kariéru v 60. letech a podle svých vlastních slov je, cituji, pořád stejný, tedy impulsivní, maniodepresivní, společenskými zvraty otřískaný, ale boj nikdy nevzdávající starý wrestler. Pozvání do tandemu přijal režisér Vít Olmer. Já tě vítám, Vítku, ahoj.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Dobrý den, ahoj.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hned po písničce se tě zeptám, co se za dobu, kdy jsme se neviděli, stalo nového.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vítek Olmer se usmíval při tom, při té charakteristice, ale to já jsem tě opravdu jenom citoval.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ne, tak to je krásný, protože wrestler, to je můj oblíbenej film, takže když jsi mě nazval wrestlerem, tak jsi mi vysloužil obrovskou lichotku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No prosím tě, tak mimochodem, ty jsi boj nikdy nevzdávající, tak co zdravíčko, jak to vypadá?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, my jsme se naposledy viděli asi před 5 lety, to jsem byl vlastně po té transplantaci, dvojité transplantaci ledviny a jater. No a musím říct, že od tý doby to drží docela, zaplaťpánbůh, musím zaťukat. Tak samozřejmě člověk chodí jednou měsíčně na kontrolu a tak vždycky pozoruju toho doktora, jak kouká na ten displej, že jo, a vždycky tak těch několik vteřin, než řekne: Je to dobrý, je to dobrý. Takže vždycky člověk má takovej ten trošku strach, no. Ale zaplaťpánbůh, funguje to, můžu fungovat jako normální lidi, dobrý, zaplaťpánbůh. Kéž by to vydrželo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak ty nikdy nefunguješ nikdy jako normální lidi, ty prostě vždycky musíš dělat něco mimořádnýho. Tak co, prosím tě, za tu dobu jsi zvládnul?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, tak celej můj život jsou veliký zvraty, že jo, to je vždycky nahoru, dolů, ale to už se, to už jiný nebude. Já si myslím, že už s tímhle tím to doklepu do konce života. No, od tý doby, co jsme se neviděli, tak já jsem točil vlastně pro Českou televizi víceméně dokumenty, s těma byly taky trošku problémy. Natočil jsem takovej, myslím docela zajímavej dokument, kterej se původně jmenoval Sedm statečných, potom Bez bázně a bylo to o práci investigativních novinářů. Tak s tím byl trošku problém, jako že to bylo opravdu jako naplno. Já vždycky, když dělám nějaký téma, tak se do toho ponořím naplno a ono tady v tý zemi přeci jenom se jako naplno úplně nemůže, vždycky se to musí tak trošku uladit.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nerad děláš kompromisy, viď?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Nerad dělám kompromisy, takže potom si to ale slíznu. A pak jsem dělal dokonce i jeden film Jak se stát kyborgem, kterej dokonce dostal mezinárodní cenu těch filmů. No, nicméně samozřejmě moje doména jsou hraný filmy. Teď po letech se zase stalo, že jsem v televizi dostal zajímavou nabídku natočit film Vůně kávy. Je to takový psychologický příběh stárnoucího spisovatele, který se zamiluje do mladé dívky. Paradoxní je, že něco podobnýho jsem kdysi chtěl točit podle Párala, ten měl podobný příběh, no, ale místo toho jsem musel točit Playgirls, což mi potom omlátili kritici strašně o hlavu, ale já chtěl dělat právě tenhle ten krásnej film, lidskej, prostě něco, jako jsem točil kdysi Jako jed. Ale protože byla taková komerční doba, že, prostě zlatokopecká, tak jsem dělal Playgirls. No a teď po dlouhejch letech zas můžu dělat něco, co mi sedí, psychologickej, jemnej, humornej, lidskej film.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Sám sis ho napsal?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ne, ne, ne, je to, napsala to Malgorzata Ebel, polsko-česká spisovatelka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale kromě toho děláš věc, která je taková, řekl bych, že jsi na to hodně pyšnej, taková dost zásadní. Dokument o Janu Werichovi, viď?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ano, Česká televize mi umožnila, taky s tím byly problémy, ale teď si myslím, že v Český televizi nastaly určitý zlepšení, že se tam vyměnili některý lidi a umožnili mi dělat látku mého srdce. A je to hodinový dokument Hledání Jana Wericha, jak to vzniklo. Já jsem Wericha potkával kdysi, protože jsem bydlel na Hradčanském náměstí a on na Malé Straně, tak jsme se potkávali, ale to bylo smutný, protože on byl velice nemocnej a hlavně nemohl nic dělat, nemohl psát, nemohl publikovat, nemohl hrát a tak dále. A já jsem s ním natočil vlastně poslední rozhovor pro televizi, pro Slovenskou televizi, protože Česká se nedovážila, a byl to 10minutový rozhovor do medailonku pořadu Račte vstúpiť. No a tenhle ten dokumentíček z roku 1977 se ztratil a teď se zase našel v tý Bratislavě. A my jsme si vymysleli takovou věc, že putujeme, půjčili jsme si auto, tranzit, to jsme polepili nápisama, citátama z Jana Wericha, s jeho obrázkem a putujeme po vlastech českejch a já oslovuju vlastně lidi z nejrůznějších profesí, z nejrůznějších prostě vrstev a ptám se jich na to: Do jaký míry jsou pro ně ty myšlenky Wericha aktuální, jo. Ony jsou to nádherný věci, ty citáty, který máme na autě napsaný, třeba "Lidská paměť je také bludiště, moc věcí se tam ztratí", "Civilizace není dobrá, když je bez kultury", "Přirozeností člověka je hledání radosti", "Humor je boj s lidskou blbostí, v tomto boji nemůžeme vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat", anebo "Kde blb, tam jde bezpečno". Je zajímavý, jak úžasně na to lidi reagujou. Já jsem překvapenej, i ti mladí a rozpovídaj se prostě a tak dále. Čili je to vlastně taková, není to pomník Wericha, ale je to taková aktualizace.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je dnes režisér Vít Olmer a já si myslím, že to, co jsme tady nakousli, nebo respektive, co ty jsi, Vítku, nakousnul, to znamená téma takového dokumentu ... Dá se říct, že to je dokument o Janu Werichovi?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Je to hodinový dokument Hledání Jana Wericha.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to si myslím, že zaslouží trošičku jaksi hlubšího rozboru, protože mě docela zajímá, jestlipak jsi při tom hledání Jana Wericha našel taky něco úplně novýho, nějakou skutečnost, kterou do tý doby nikdo nevěděl?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Pro mě jedna z takových věcí, které mě opravdu vzaly, my jsme navštívili Velhartice, kde on měl teda tu svoji chalupu a která patří vlastně potomkům, což je vnučka Fanča, ale ta už má dceru, pravnučku, který je 13 let Jana, tak s tou jsem tam dělal takovej rozhovor, bylo to strašně takový dojemný, protože jsem se tak na ni díval a určitý rysy i v tom obličeji jsem jako tam nacházel. A oni teda žijou v Curychu a tu chalupu si držej. Ale tam bylo krásný, že já jsem se jí ptal: No a co jako děláš, nebo budeš dělat? A ona říkala, že chce bejt patoložka, ale že taky píše pohádky. A já říkám: A o čem píšeš pohádky? No o dracích. A maminka říkala, že mám talent po dědečkovi. Tak jsem si říkal, to je takový krásný, jak se to prostě po těch kolenech, jo jaksi, jak ten talent ... No a samozřejmě, tak když jsem si tam procházel tím domem a viděl jsem tu jeho pracovnu, tak mě tak jako zamrazilo v zádech.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestlipak ta holčička, holčička, tak už mladá dáma 13letá, jestlipak si uvědomuje, kdo to vlastně ten dědeček byl?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Samozřejmě ho nezažila, že jo, ale je zajímavý, a to se netýká jenom jí, ale my jsme třeba točili ve škole Jana Wericha, základní škole Jana Wericha v Řepích, to jsem nevěděl. Já jsem tam přišel, tam je úžasná atmosféra, tam skutečně se vznáší duch toho Jana Wericha. Je to teda díky tý paní ředitelce a těm učitelkám, oni prostě vystřihují, dělají koláže Jana Wericha, oni se učej jeho básničky, hrajou si jeho scénky. Tam zahráli mi z Hej, rup scénku, ti dva žáci. A co mě úplně vzalo, když ty malinký děti zazpívaly, a to chci dát na konec toho filmu, zazpívaly tu jeho slavnou písničku Štěně, jo. A tam jsem viděl, když jsem s těma dětma hovořil, že i pro ně pořád ten Werich jakoby něco znamenal, jo. Samozřejmě byly trošku poučenější, než třeba některý jiný, ale s tímhle jsem se setkal všude. A my jsme třeba točili v Chomutově, my jsme točili v Kadani, my jsme točili třeba Romy, jo a nevěřil bys tomu, že i tam třeba ta sociální pracovnice věděla o Werichovi, protože on měl ohromný sociální cítění, že jo, protože on si zažil peklo, že jo, a jsou známý ty jeho věty, že nejhorší pro člověka je, když nemůže pracovat, že jo, a to on si zažil, on velice trpěl. Točili jsme, kde se dává podpora, že jo, tak jsem mluvil se zaměstnanýma a taky velice, velice citovali, dokonce tam jeden říkal jeho verše a tak dále. To jsou prostě neuvěřitelný věci.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já vím, že ses nevyhnul ani takové z různých stran diskutované a různě nahlížené stránce jeho osobnosti, a to byl ten nešťastný podpis, v uvozovkách, podpis anticharty, ke kterému asi pravděpodobně ani nedošlo.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ano, já jsem se na tohle to ptal v rodině a rodina mi řekla toto, že on šel do toho Národního divadla, už byl napůl hluchej a byl velice nemocnej, šel tam, podepsal se na prezenční listinu. Když zjistil další den, nebo potom, že vlastně to bylo zneužito jako podpis, tak volal ministrovi vnitra, což byl tenkrát Obzina a žádal, aby byl prostě z toho vymazán, že s tím nemá nic společného. Bylo mu řečeno, že ne, a to, co jsem nevěděl nikdy a co mě vzalo, velice vzalo, že řekla ta Fanča, že on doma plakal, když prostě věděl, že se s tím nedá nic dělat. Málo lidí tohle to ví a já, když čtu potom články některých mladých historiků nebo některých mladých lidí, kteří ho odsuzují za to, tak si vždycky na tohle to vzpomenu. Nevím, co by ty lidi dělali v tý době na jeho místě.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Osobnost Víta Olmera je taková složená z několika, řekl bych, uměleckých kvádrů. Tak samozřejmě především jsi byl herec, dneska jsi ovšem režisér, jsi taky scénárista, taky píšeš, taky učíš a učíš na FAMU. Režii, předpokládám?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Docela mě zajímá, jestlipak někdy při tom učení jaksi zavzpomínáš na ty, kteří tobě byli třeba předobrazem a takovým vzorem, na režiséry, jinými slovy, zkus mi teď předestřít nějakou osobnost, ke které ty vzhlížíš jako režisér?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, já bych, myslím si, že ta otázka FAMU, že je velmi zajímavá. Já jsem tam nastoupil před 3 rokama a úžasně mě to nadchlo, jo, protože mě to nabilo, octnout se mezi mladejma lidma, že jo, to si člověk prostě užije najednou, a tak se mi to velice líbilo a myslím si, že jsem, ... žena mi vždycky říkala: Ty se vracíš domů z tý školky úplně prostě takovej nabuzenej, takovej jinej člověk, omládlej. No, má to i svoje ovšem zápory, jak jsem tam pobýval dýl, ta mladá generace je trošku taková zvláštní. Já si myslím, samozřejmě jsou tam vynikající talenty, ale jinak se trošičku bojím několika věcí. Za prvé, mě trošku překvapuje, že ti mladí jsou hodně apolitický, že je to nezajímá, že je nezajímá politika, potom třeba to, co vidím, oni jsou technicky velmi zdatní, oni dneska umí všichni stříhat, to, co my jsme neuměli, oni uměj točit, oni bez problémů uměj řeči taky, protože jezděj ven a tak dále. Ale myslím si, že trošku chybí jako myšlenka, chybí o čem. Takže vidíme velmi dokonale technicky udělané filmy, ale nemaj tu myšlenku, jo. Právě 60. léta byly v tom, že opravdu tady bylo o čem hovořit, a proto taky jsme oslovili, proto ta generace filmařská oslovila ten svět. Kdežto my dneska ten svět absolutně neoslovujeme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kdo je z tý generace těch 60. let, té zlaté vlny české pro tebe ...
Vít OLMER, režisér
--------------------
Hned můžu jmenovat 2 kolegy, s kterýma vlastně sedíme na katedře režie, a to je paní Chytilová a Honza Němec, že jo, který vlastně patřili mezi ty špičky. A je zajímavý, že ten Honza Němec, kterej už má určitej věk, že vlastně v tom, jak pracuje experimentálně, tak daleko předčí tyhle ty mladý lidi ještě. Je to zajímavý. A když se dívám na starší filmy Chytilový, tak vidím, jak byly úžasně, jak jsou moderní a jak vlastně vůbec nezestárly. No, ale ještě, abych se vrátil k těm posluchačům, takže tohle to mi trošku vadí, ta apolitičnost, která mě rozčiluje. Já taky si kolikrát říkám, že se nebudu už o politiku zajímat, to Werich tam taky psal v tý korespondenci s Voskovcem, ale já už prostě nečtu noviny, vypínám rádio a tak dále, vydržím to pár dní a pak zase už mi zvědavost nedá a zas to pustím a zase už musím remcat. No a ony jsou takový trošku apolitický. Já teda doufám, že se snad změněj, protože tady je potřeba v tom státě udělat určité změny. A jestliže ti mladí lidi to neudělaj, tak kdo to udělá za ně, že jo. No a pak trošku mi vadí, že určitá nedovzdělanost je tady. Ale já si myslím, že to je ještě dějství našeho školství, který je, jak víme oba dva dobře, na strašlivý úrovni, ačkoliv za první republiky patřilo mezi nejlepší na světě. Jo, takže já když čtu potom scénáře posluchače druhýho ročníku a jsou tam 3 hrubky na půl stránky, jo, tak si říkám, tak to by asi, to by asi nemělo bejt.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je před námi návštěva galerie klasiků českého humoru. A jestliže tady s Vítkem Olmerem už delší dobu povídáme o Janu Werichovi, respektive on o něm tak hezky mluví, tak myslím si, že ten výběr je docela jasný. Prostě bude to Jan Werich, to už je hotová věc, ale teď ještě, ve které poloze, co si dáme?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, já ti řeknu takovou zajímavou věc, my taky do toho filmu jsme dělali rozhovor s jedním právníkem, a jestli o tom nevíš, tak Werich vystudoval vlastně práva.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nevystudoval, nedostudoval.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Nedostudoval, ale studoval je. A bylo mu to dobrý, protože potom, když psal takový ty dopisy třeba tomu ministrovi vnitra a tak dále, tak používal paragrafy a tak dále a ty dopisy byly perfektně napsaný. No nic, ale když jsem mluvil s tím právníkem, tak ten říkal, že je dobře, že je nevystudoval, protože právníků je spousta, ale humoristů málo. A ten, tenhle ten právník řekl jednu zajímavou věc, že za svýho mládí, že žili, celá ta generace, že si pouštěli ty dialogy s tím Horníčkem. A já jsem si vzpomněl, že když jsem byl na divadelní fakultě, která mě hrubě nebavila, protože to bylo za toho strašnýho totáče, tak jsme si, abysme to přežili, tak se spolužákáma Olivou a Frantou Němcem jsme si furt donekonečna pouštěli ty předscény Werichovy, Horníčkovy, uměli jsme je nazpaměť. A když nám bylo nejhůř, tak jsme se vždycky tím jako bavili.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
I když ti není nejhůř, tak ti to rád pustím.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Pusť.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Další z kamínků do té mozaiky, kterou skládám tady teď o mém hostovi v Tandemu Vítkovi Olmerovi, je psaní. Ty jsi publicista. Jaký téma tě nejvíc bere? Já vím, že tebe nenechává chladným samozřejmě politika. Musím říct, že tě obdivuju, že se opravdu nebojíš říct věci, nazvat věci pravými jmény. Ale co teď tě nejvíc bere?
Vít OLMER, režisér
--------------------
Já samozřejmě s tou politikou, když se k tomu vracíme, že jo, já, jak už jsem říkal, já bych se politice nejradši vyhnul, ale prostě mi to nedá. Potom mě vždycky něco naštve, tak sednu a napíšu fejeton, většinou píšu do časopisu Pražan, kde je tisknou v takové formě, jak já je napíšu, což už dneska je docela výjimka, protože jak víme, tak je veliká cenzura všude. No, ale píšu samozřejmě jiné věci, snažím se psát ... Fejetony, to je vlastně, fejetony, sloupky, to je takové, to píšu nejradši, jo. Napsal jsem vlastně knížku fejetonů Nač se bát Frankensteinů a chtěl bych se tady pochlubit, že se knížka dostala k Milanu Kunderovi, s nímž jsem se kdysi znával z FAMU a Milan Kundera mi telefonoval z Paříže a půl hodiny se mnou mluvil. Já si myslím, že to je takový jako opravdu potěšující ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je hezký. On jen tak s někým nemluví.
Vít OLMER, režisér
--------------------
To on jen tak s někým nemluví a vůbec bych ještě, když mluvíme o Kunderovi, tak je strašlivý a je to typický pro Čechy, že my máme takovýhle ho velikána a tady sotva Čech dočetl malou zmínku, že vlastně on dostal se do tý party GT a tyhle ty, vlastně žije ve Francii, kam nejvíc spisovatel se může dostat, do tady tý největší knižnice, že jo, těchhle těch velikánů. A teď třeba můj syn, který studuje francouzský lyceum, tak říkal, že v Le Monde je prostě na titulní stránce o něm článek a jeho přínos k Evropě. A kde se to tady dočtete? Čteme kdejakou kravinu prostě na internetu a tohle tu prostě není, jo. To bohužel v tomto národě je strašný. No nic, abych se vrátil k tomu psaní. Takže mě strašně baví psát tyhle ty drobnosti, reagovat a pokud možno s humorem. Mým vzorem je třeba Zoščenko nebo Saroyan a tak dále. Bohužel dneska nikdo skoro nečte, že jo. Nicméně to píšu s velikou chutí. Teď třeba mám hned téma na fejeton - tenis, že, ty jsi taky tenista, takže jsi zbystřil, tady vidím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jo, to jo.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Tak já ten tenis, samozřejmě už mě po tom bolí celý tělo, nicméně tuhle jsme nastoupili se svým spolužákem, vrstevníkem proti dvoum synům, jednomu je 30, jednomu 19 a já jsem říkal: Pánové, uvědomte si, že nám dohromady je 140. On ještě ten můj spolužák, jak se blížil, tak kulhal, protože mu vyměnili kyčli, já 2 orgány vyměněný. No, nastoupili jsme a smetli jsme je, protože přeci jenom trošku on sice k těm míčům dobíhal, já taky jsem se šetřil, ale trošku v tý ruce jsme to měli. Oni byli naštvaní ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale dá se říct, že vy 2 jste hráli jako vyměnění.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Hráli jsme jako vyměnění. Ale ještě, to je další věc, že jsme vždycky mezi těma fiftýnama, protože jsme se dlouho neviděli, jsme ještě říkali vždycky: A pamatuješ na toho spolužáka? Jé, ten je mrtvej. A co tamta krásná holka? Jé, ta je někde v Austrálii ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To ti mladí ...
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, ten lítal v tom ultralightu a spadnul, jo. A teď jsme jako starci vzpomínali vždycky mezi těma fiftýnama, jo, to bylo 30:15, 40:15, jo, pak jsme si sedli na lavičku, že chvilku oddychovali a zase jsme zavzpomínali. Tak si myslím, že z toho bude takovej hezkej fejetoneček snad.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a co takhle napsat nějakej scénář veselýho filmu, to tě neláká?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, to samozřejmě, protože by v Český televizi mi utrhli ruce, nejsou, komedie nejsou. No, tak ono taky doba tomu moc nesvědčí. Ale samozřejmě, že bych chtěl. Mám jeden krásnej scénář, kterej bych chtěl dělat, Lehká jako dech, ale to je spíš taková, to není moc veselý, to je problematika tý bulimie a těchhle těch věcí. Napsala to velmi šikovná mladá holka z FAMU a snad se bude v Český televizi dělat, takže uvidíme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To by bylo fajn.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Když má někdo třeba problémy, jako je měl určitě režisér Vítek Olmer se zdravím, tak určitě přivítá pomoc samozřejmě těch nejpovolanějších, to znamená doktorů. Ale teď, když tě, Vítku, vybídnu, abys zavzpomínal na důležité osoby nebo osobnosti tvého života a důležité momenty, taky chvíle, tak třeba kromě těch doktorů vzpomeneš i někoho jinýho, viď?
Vít OLMER, režisér
--------------------
No, myslíš ty, co mi pomohli, nebo ty, co mi trošku ublížili a srazili?
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Radši spíš ty, co ti pomohli.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ale ti, co mi málem pomohli do hrobu, tak ty byli už na základní škole, protože já jsem se vyznačoval tím, že jsem naprostej netalent na matematiku, ale tak zásadní, že asi v tom mozku je opravdu nějaká plocha prostě prázdná, jako bílý místo, jo. Takže když prostě se chtěl učitel matematiky pobavit, tak mě vyvolal k tabuli a celá třída se hodinu prostě lámala smíchy, jo. A já jsem z toho až koktal, jo. A můj teda syn trošičku to má po mě, jinak on je výtečnej. Umí 5 řečí a studuje francouzský lyceum. Ale tam prostě ta matematika ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je tam to bílý místo.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Tam prostě, s tím se nedá nic dělat. Takže tímhle já jsem nenáviděl školu, protože jsem tímhle tím trpěl. No, ale abych teď pokračoval k tomu, co bylo lepší, že jo, musím vzpomenout na svého profesora Elmara Klose, který mě učil na FAMU a který mi moc dal. To byl vzácnej člověk a taky si vypil kalich hořkosti po roce 1968. No a kdo mi pomohl? Častokrát mi pomohli lidi úplně třeba mimo obor, většinou v tom oboru, jak víš, lidi si spíš podřážej, se podrážej. No, pokud se týče toho zdraví, no, tak samozřejmě nemůžu zapomenout na 2 doktory, pana doktora Kleina a pana doktora Janouška, který mě vlastně operovali a zachránili mi život při té transplantaci. U toho doktora Kleina je pikantní věc, že když mě uspali, a to potom probudili, tak nade mnou najednou stál právě doktor Klein, s kterým jsem kdysi hrával tenis. On byl, on teda hrál závodně jako junior, syn režiséra Kleina. A já, jak jsem byl zblblej, protože tady to není jako v Americe, že si lehneš a přijdou doktoři, představí se, řeknou: Dobrý den, já jsem ten a ten, budu vás operovat, tady na to není čas, tady ti prostě prdnou tu narkózu a pak se probudíš a jsi rád, že jsi rád. A najednou nade mnou stál, jsem s ním hrával tenis a znal jsem ho z tenisu, a jak jsem byl zblblej, tak jsem říkal: Co tady děláš? On říká: Já jsem tě právě operoval. Tak já jsem zase zavřel oči a říkal jsem si: To už jsem asi někde, to už jsem asi někde v nebi, jo. A jako já strašně obdivuju tyhle ty lidi, protože to je 8 hodin operace. On potom si třeba na půl hodiny lehne, zase ordinuje a tohle to třeba je 3, 4 dny v kuse, jo. Takže pokud teď lékaři se jaksi bouřili, tak já jsem plně stál za nima, protože to je opravdu povolání, který není ani zaplacený a myslím si, že prostě by se s tím mělo něco dělat.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Při vybírání ukázek do televizního pořadu, jsem samozřejmě nemohl pominout skvělé filmy mého dnešního hosta Vítka Olmera a když jsem tak probíral se třeba Tankovým praporem, anebo jinými Jako jed a podobně, tak jsem si říkal, copak Vítek, čímpak nás překvapí zase? Tak co máš před sebou? Na co se těšíš?
Vít OLMER, režisér
--------------------
To je dobře, že jsi zmínil Tankový prapor, protože představ si, že je právě 20 let tomu, co tento film vzniknul.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A on pořád je takovej mladej docela.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Ale hlavně se pořád hraje. Takže je to takový vlastně výročí a je pikantní věc, to jsem si vlastně teď uvědomil, že v tomhle tom filmu Vůně kávy, který budu točit pro televizi a na který se velmi těším, zas budou hrát hlavní role Simona Chytrová, moje žena a Lukáš Vaculík po 20 letech, jo, zas budou hrát vlastně dvojici mileneckou, jo. Což je takový vlastně pikantní po těch 20 letech, je to takový ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Je to takový zvláštní. Takže na tohle to se velice těším. Těším se na to, až budu stříhat toho Wericha, protože to je opravdu moje srdcová záležitost. A na co se ještě těším? No, já strašně čtu, prostě čím dál tím víc a nemůžu usnout bez čtení a často se vracím k autorům, kterým jsem kdysi třeba, ani jsem nestačil ještě tak porozumět, jako jak člověk stárne, když si vezmeš třeba, já nevím, Selingera nebo Hamingwaye anebo Saroyana, to je můj oblíbený autor, to je taková moje bible, že jo, tak to si vždycky před spaním tak čtu a tak si to užívám, nebo Zoščenko, že jo, nádherný, nádherný prostě humorný věci a tak dále. Takže to mě, to jsou takový moje bible před spaním, tihle ti autoři.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takhle si čte, natáčí a píše můj dnešní host Vítek Olmer. Moc ti děkuju za tvoji návštěvu. Přeju ti samozřejmě pevný zdraví, abys to všecko, co máš před sebou, zvládnul a budu se těšit na to, až se zase na obrazovce objeví něco, pod čím bude podepsán Vít Olmer. Díky, ahoj.
Vít OLMER, režisér
--------------------
Děkuju. Ahoj, na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Reprízováno 26. září 2011.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
