Manželé Krejzovi: První pusu jsem jí dal hned na prvním rande. S černou patkou vypadal jak lev salonů

Milena a Robert Krejzovi žijí v Rynholci u Nového Strašecí, jí je 75 let, jemu 82 let a společný příběh žijí už 54 let. Láska se v jejich srdcích probudila na tanečním bále pořádaném v únoru roku 1969 v Lánech. Milena se akorát vrátila z lyžařského výcviku v Nízkých Tatrách a nohy měla samou modřinu. Kamarádka jí je tehdy musela zamaskovat Dermacolem, protože se nosily minisukně. Postávaly u šaten, když vešli dva mladíci. Mileně se ten s ulíznutou černou patkou líbil hned. „Taky se mi líbila. Měla hezky kudrnatý vlasy.“ „Líbily se mu taky ty moje nohy,“ upřesňuje Milena s úsměvem.

8 fotografií

Zatančili si spolu polku, ale domů šel každý svou cestou. „Robert navrhl, abychom se zase viděli. Souhlasila jsem, líbil se mi, vypadal jak lev salonů. I když byl takový málomluvný, musela jsem ho trochu rozmluvit.“ Robert byl spíš muž činu. „První pusu jsem jí dal hned na prvním rande.“

Milena přiznává, že kvůli němu opustila chlapce. „Pro mě to byla láska na první pohled. Když jsem ho viděla, tak jsem měla ty motýly v břiše.“ I Robert ji měl plnou hlavu. „Ona je inženýrka, já jsem horník, byl jsem na školu lajdák. Tak i to mi na ní imponovalo. Vždycky jsem se na ní moc těšil. Já jsem zase dělal práce na baráku. Staral jsem se, aby měla kde bydlet, aby jí bylo hezky. Měla ráda kytičky a zahradu.“

Na svatbu nespěchali, ale už spolu chtěli bydlet. „Dřív byla taková doba. Nebylo úplně společensky přijatelné, aby nesezdaní lidé spolu bydleli.“ Brali se po roce a půl známosti. „Z mých známých nikdo nechápal, proč jsem tak krásné Valašsko vyměnila za střední Čechy. Ale šla jsem za Robertem. Zase jsem zažila rudou záři nad Kladnem,“ směje se Milena.

Svatební noc si užili a druhý den šli na ostružiny. Vytáhli maminku a Robertovy rodiče a vyrazili na plodnou procházku.

„Něco se po svatbě přece jen změnilo,“ zamýšlí se Milena. „Milovala jsem Karla Gotta a s kamarádkou chodila na jeho koncerty. Robertova maminka mě nechtěla pustit, že teď už jsem vdaná paní, že jsem Krejzová a už si nemůžu dělat, co chci. Ale stejně jsem šla.“

Zkušenost učí, že podstatou lásky není to, že se díváme jeden na druhého, ale že se díváme stejným směrem.
Antoine de Saint-Exupéry

Strach z péče o děti

Plánovali mít děti, ale měli problémy. „Nešlo to. Dva roky jsme se snažili. Až doktor nám pomohl,“ říká Robert. Skepsi ale nepropadal, věřil, že to vyjde.

Nejdřív přišel syn, o čtrnáct měsíců později dcera. „To byl překvapený i pan doktor, jak se to podruhý najednou takhle povedlo.“ Pečovat o dítě se zpočátku Milena bála. „Neměla jsem tu nikoho, sbírala jsem informace na procházkách s kočárkem. Dokonce syna jako první vykoupal Robert, protože já se k tomu stavěla, jako kdyby to nebylo moje dítě.“

Snubní prstýnky|foto:Martin Čuřík

Naštěstí se s mateřskou rolí velmi rychle a úspěšně sžila a dnes jim dělají radost nejen děti, ale také vnoučata a jedno pravnouče. Pocítila také, jaké to je mít strach o dítě. „Dcera ve 23 letech musela na operaci páteře. To jsem se hodně bála, byly různé scénáře, ale dopadlo to dobře. Určitě nám v tu dobu pomáhalo, že jsme spolu a mohli jsme se utěšit. A mně pomáhají i slzy,“ svěřuje se Milena.

Pád ze střechy

Přesně půl století od jejich svatby přišel černý den 11. října 2020. Robert opravoval na střeše komín, do kterého zatékalo. Nebyl připoutaný a podjely mu nohy. Ležel na kraji střechy s roztrženou rukou. Volal na svou ženu, aby mu přistavila žebřík. Než mu stačila pomoct, ruce ho zradily a on sletěl dolů. Zranil si jamku kyčelního kloubu. „Pamatovat si to bouchnutí těla na zámkovou dlažbu ze čtyř metrů, to se nedá ani popsat,“ vzpomíná Milena.

„Odvezli mě do nemocnice, tam jsem ještě dostal covid. Byl jsem tam asi šest týdnů. Natahovali mi nohu, aby nezůstala kratší a bylo mi všechno jedno. Měl jsem hrůzu, že už se na tu nohu nepostavím. Ale na operaci nechci, to už se bojím,“ vypráví Robert.

„Oči jsem si tenkrát málem vyplakala. To si člověk uvědomí, co se může stát, když tu pak zůstanete sám. Moc se o něj bojím. Když jde takhle do úzkých, tak se opravdu modlím, i za něj. I tak při něm stáli andělé, že ten pád přežil.“ „Jsem moc rád, že ji mám,“ říká láskyplně Robert. „Jen bych si přál, aby se mi lépe chodilo a abych mohl chodit po zahrádce.“

Láska tehdy a dnes

„Mám ji teď rád snad ještě víc. Člověk si víc uvědomuje kvality toho druhého. A zvlášť teď, když nemůžu pořádně chodit. Pro ni je to horší, jak se teď o mě musí starat,“ uvědomuje si Robert a dodává: „Láska je nejvíc.“ „Pořád v něm vidím někoho, za koho bych dala život. Láska je nade vše,“ potvrzuje Milena. „Kdyby to ale šlo, tak bych si s ním ještě zase zatancovala a zase polku. Možná je to srandovní přání, ale já se při tanci s ním cítila jak v nebi.“

„Pořád se na sebe dokážeme usmát. Zase bychom do toho šli,“ shodují se. „Máme na co vzpomínat, máme skvělou rodinu. Je to pokračování naší krve a dělají nám radost,“ dojímá se Robert. „Rád bych s ní jel třeba na tu Moravu a podívat se na místa, která měla ráda. Nebo zajet do lázní do Luhačovic.“

Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít, a pak už nebudeš moci.
Jan Werich

„Děkuju mu za to, že vždycky, když jsem měla nějaký nápad, tak mně na to vždycky kývnul. Nikdy mi neřekl ne. Nedovedu si to bez něj představit, až je mi při té představě úzko. Miluju ho opravdu moc.“ „Udělá pro mě všechno, co by žádná jiná neudělala, moc si jí vážím. Miluju ji.“

Co Robertovi vadilo na svatbě? Milena ráda peče. Upeče nám někdy Milena i v Pochoutkovém roce? Jak uspěli v manželském testu? Shodli se na prvním milování? Poslechněte si příběh zlatého páru v pořadu Zlatá láska.