Manželé Mikešovi: Sedla si za mě na motorku a já věděl, že je to napořád

Dnes je Jaroslavovi 81 let, ona brzy oslaví osmdesátiny. Oba už dobře vědí, že manželství je plné starostí a trnů, ale nese ovoce, které se jinde nerodí. To jejich trvá už 58 let. „Ani se nám to nezdá. Uteklo to jako voda. A myslím, že nějakou dobu to ještě spolu vydržíme,“ říká Anežka. „No to doufám,“ přitakává Jaroslav.

8 fotografií

Společnou pouť životem začali na autobusové zastávce, kdy Anežka spěchala do autoškoly, ale ujel jí autobus. Jaroslav jel kolem na motorce a nabídl jí, že ji sveze. „Já po ní pokukoval už dřív a věděl jsem, že jakmile si sedne, tak to bude napořád.“ „Ale já se k němu netiskla, byla jsem spíš odtažitá a cudná, byla jsem tak vychovávaná,“ usmívá se Anežka při vzpomínce na jejich začátky.

Anežka navíc v té době měla chlapce. „My se teda měli jen na povídání, ale on byl takovej drzej, to Jarda nebyl. Tak jsem se s tím chlapcem rozešla. Jarda na mě byl hodnej od prvopočátku. Chtěl mě vídat, byl nápomocnej. Imponovala mi na něm v prvé řadě slušnost a taky, že jsme se znali, tak jsem věděla, do čeho jdu.“

Snubní prstýnky|foto:Jana Volková

Neutekl ani půlrok od jejich prvního setkání a už pomýšleli na svatbu. Rozhodnutí vzít se urychlil nejen chystaný sňatek Jaroslavova bratra, ale i možnost získání podnikového bytu. Anežka nakonec souhlasila. „V hlavě probíhalo hodně myšlenek, ale vyšlo nám to.“

Ve svatební den byla sice zima a pršelo, ale rodiče jim dali požehnání, a to je hřálo. „Měla jsem slzy, že už nebudu maminčina, ale Jardova. Maminka nám přála, ať si vážíme jeden druhého. Bylo to celý takový dojemný,“ vypráví Anežka.

Po svatbě je vzal do podnájmu Anežky strýc. „Nebyla tam voda, museli jsme ji tahat do poschodí. Do toho se nám do roka narodila dcera. A Jarda se nikdy nešprajcl, pomáhal, mohla jsem se na něj spolehnout. Moc si toho dodneška vážím. Moje sestry už jsou vdovy a to mě posouvá k tomu, abychom si jeden druhého víc vážili. Ve dvou je to prostě lepší. Ale to víte, že to nebyly vždycky radovánky.“

Celkem přivedli na svět čtyři děti: Jaroslava, Pavlínu, Olgu a nakonec Janu. Vše bylo zalito sluncem, než přišel rok 1987.

Rodinná tragédie

V té době odcházela dcera Olga na konzervatoř do Brna. Pro Anežku jako mámu to bylo těžké. Ještě netušila, že se stane něco mnohem horšího. Jednoho večera přišla zpráva, že jejich syn Jaroslav tragicky zahynul jako hasič při požáru. „To bylo to nejhorší, co jsme mohli zažít.“ „Tenkrát hořelo v Brodě, nadýchal se tam kouře. Byl astmatik a při převozu do nemocnice zemřel. Bylo mu 18 let,“ vzpomíná Jaroslav.

„Nejmladší dcera měla tři roky. Když jsme šli na hřbitov, ptala se mě, proč je bratříček tady, když přece máme velký barák. To bylo těžký,“ vypráví Anežka. „Prožívali jsme to společně, i s rodiči, plakali jsme. Aby to nesl někdo jenom uvnitř, to není dobrý. Byli jsme oporou jeden druhýmu.“ „Já se potom strašně dlouho bál jít někam, kde je tma. Ale musíme žít dál, máme skvělé děti.“

Apoštolové lásky

Člověk má v srdci místa, o kterých mnohdy nemá ani potuchy. Anežka a Jaroslav na život nezanevřeli. Jejich láska jim dala sílu jít dál a ještě ji mají i na rozdávání, i když fyzických sil ubývá.

„Chodíme pomáhat 92leté paní, nakupujeme jí a doprovázíme ji na pedikúru nebo k lékaři. Ona je rozumově velmi dobrá a nutí nás, abychom podporovali jeden druhého,“ obohacuje tato pomoc Anežku. „Lásku jsme získali od rodičů a je to náš úkol ji předávat dál.“ „Já se zatím dokážu postarat o naši i její zahradu, ale občas už bych uvítal nějakou službu zahradnické firmy,“ doplňuje Jaroslav. „Už mám pochroumaný koleno, ale stáhnu si ho a jdu dělat. Přáli bychom si, abychom tu lásku mohli rozdávat ještě nějaký ten rok.“

Dříve také opatrovali malé děti jednomu podnikatelskému páru. „Holčičce byl rok, za tři roky se jim narodila druhá holka, tak jsme se starali o obě. A dodneška, když nás vidí, tak k nám běží a říkají nám teto a dědo. V té době už dědu neměli, tak takhle začali oslovovat Jardu,“ vysvětluje Anežka.

Čím víc jí dávám, tím víc jí mám.
Wiliam Shakespeare

Láska po 50 letech

Manželé žijí spokojeně ve Velkých Opatovicích. „Manžel byl zpočátku náročnější, ale to jsem s láskou přijala. Dnes je to samozřejmě jiné, ale nemůžu říct, že by se po stránce povahové nebo charakterové nějak změnil. Když máme čas, dáme si kávičku, zahrajeme si scrabble, luštíme křížovku a máme pořád co dělat.“

„Co je potřeba, to udělám. Tohle se nezměnilo. Máme se dobře, my nenadáváme. Jsem moc rád, že ji mám. Miluju ji.“

„S pokorou můžu říct, že ho mám ráda. Ani při sebemenší rozepři bych neřekla, že jdu od něj. Neměnila bych. Zas bych si ho vzala. Když zjišťuju, kolik zla někteří mají, to já říct nemůžu. Ta láska se proměnila v tom, že si vážíme jeden druhého, že spolu problémy dokážeme řešit a umíme sdílet radosti. Kéž bychom jednou i společně odešli. Miluju ho.“

Jaká je jejich intimní láska v tomto věku? Jaký první dárek dostala Anežka od Jaroslava? Kdo je žárlivější? Poslechněte si, jak v manželském testu uspěl náš další zlatý pár.